O MNĚ

Jmenuji se David Mazanec.
Jsem výtvarný umělec. Zejména malíř.

Absolvoval jsem Střední uměleckoprůmyslovou školu sklářskou v Železném Brodě a následně Fakultu umění Ostravské univerzity v ateliéru malby prof. Daniela Balabána. Během studia jsem absolvoval roční stáž na Facultad de Bellas Artes ve španělské Granadě. 

Moje tvorba se dlouhodobě soustředí na zkoumání systémů a vztahů mezi jednotlivcem a celkem. Zajímá mě, jak se význam rodí z opakování, rytmu a drobných odchylek, a jak se jednotlivý prvek – tvar, figura nebo gesto – mění v závislosti na své pozici v širší struktuře. Pracuji s momenty, kdy se řád stává viditelným právě skrze narušení, a kdy jednoduchý vizuální princip začne fungovat jako metafora složitějších procesů, které běžně vnímáme jen intuitivně.

Formální rozmanitost mé práce není výsledkem hledání stylu, ale nutností vyplývající z témat, která zkoumám. Různé cykly pracují s odlišnými vizuálními strategiemi, protože každá z nich testuje jiný aspekt téhož problému. Abstraktní cykly, jako jsou Metaformy, se soustředí na obecné principy proměny, symetrie a napětí mezi celkem a detailem. Figurativnější práce z cyklů Sport a Tak pohyb, vycházejí z lidského těla a pohybu, ale nepracují s individualitou – figura se zde stává znakem, jednotkou v rytmu opakování. Naopak cykly jako Součást celku, Pár teček nebo Co a jak zkoumají kombinatoriku, variabilitu a významovou nestálost systému jako takového. Rozdílnost forem tedy není rozptýlením, ale způsobem, jak se k témuž problému přibližovat z různých úhlů.

Nezanedbatelnou roli v mé práci hraje proces. Často pracuji s předem nastavenými pravidly, která fungují jako rámec nebo scénář, do něhož vstupuje prvek náhody. Tento princip je patrný zejména v cyklech Tak pohyb a Součást celku kde jsou barevné kombinace či rozmístění figur určovány hodem kostkou. Proces pro mě není neutrálním prostředkem k dosažení výsledku – sám nese význam. Napětí mezi kontrolou a uvolněním, mezi plánem a chybou, je paralelou k situacím, které zažíváme i mimo obraz – v každodennosti, v pohybu těla, v sociálních strukturách.

Jednotlivé cykly nechápu jako uzavřené kapitoly, ale jako propojené a navzájem se komentující roviny jedné dlouhodobé práce. Forma a Tak pohyb rozvíjejí téma rytmu, opakování a zastaveného času, které se v abstraktnější podobě objevuje i v Metaformách. Součást celku posouvá pozornost od pohybu k organizaci systému, zatímco Co a jak strukturu destabilizuje tím, že ukazuje, jak stejná stavebnice může generovat zcela odlišné významy. I práce ve veřejném prostoru na nástěnných malbách chápu jako rozšíření těchto principů do konkrétního místa, kde obraz vstupuje do dialogu s architekturou, pohybem lidí a každodenním provozem.

Neusiluji o jednoznačnou interpretaci. Zajímá mě spíš, zda obraz může fungovat jako situace nebo prostor, v němž se divák na chvíli zastaví a uvědomí si vztahy, které běžně zůstávají v pozadí – rytmus opakování, logiku systému, drobné odchylky, které mění celek. Divák není veden k „pochopení“ jednoho významu, ale k vlastní zkušenosti s nejistotou, kontinuitou a proměnou.

V průběhu tvorby se často nečekaně otevírají souvislosti s myšlenkovými rámci, jako jsou taoistické pojetí rovnováhy a proměny, stoické uvažování o řádu a kontrole, principy gestalt psychologie, ale i otázky rytmu, opakování a kolektivního chování. Každý další cyklus proto chápu spíš jako návrat k témuž problému z nové pozice než jako jeho definitivní řešení – a právě v této otevřenosti vidím smysl své práce.